Tak tomu se říká láska? aneb Citáty o lásce

Ležela jsem v posteli, přikrytá jak nejvíc to šlo. U postele hrnek s horkým čajem, snažila jsem se léčit a přitom být i v nemoci nějak prospěšná. Mám tu výhodu, že si i v posteli můžu otevřít počítač a vyhledávat si na internetu materiály pro inspiraci, informace. Jala jsem se hledat citáty o lásce. Blíží se přece Valentýn, svátek zamilovaných, a navíc mě o to i manžel poprosil, kvůli nějakým svým plánům. Pustila jsem se do hledání s velkou nadějí, povzbuzená knížečkou, kterou jsem si nedávno procházela jen tak, abych se seznámila s jejím obsahem. Jmenuje se příznačně „Miluji tě“. Zazněly v ní opravdu krásné myšlenky, tak nějak si lásku představuji i já. Jako něco krásného, něco bez čeho nelze žít a co musím udržovat a rozdmýchávat, aby neuhaslo. Některé myšlenky jsem si z ní vypsala a rozhodla se pro pestrost hledat, co o lásce řekly slavné, obdivované, moudré a jinak titulované hlavy.

Láska… je až s podivem jak málo o ní víme. Je to snad ten přelétavý motýl, který se vznáší ve vzduchu a my tajně doufáme, že si k odpočinku vybere právě nás? Je to vzplanutí, které přichází jako nezvaný host a stejně nečekaně odchází? A existuje vůbec? Není to jen pohádka, která se předává z generace na generaci, aniž by se s ní kdo opravdu setkal? Jde o podobný cit jako je nenávist, pramení ze stejného zdroje? Je to opravdu ten sarkastický posměvač, co z nás udělá blázny a pak nás nechá dlouze a bolestně umírat bez ní? Je to skutečně tak bezcitná a zlá mrcha, jak ji mnozí popisují? Jestli ano, pak po ní netoužím a nechci toužit. Jestli je toto její popis, tak nechci žít na tomto světě. Ve tmě, do které nás tato vyznání dostávají, však svítí malá jiskřička naděje. Občas uslyšíte i taková slova, která lásku vyzdvihují, opěvují, ba nazývají ji samotným smyslem života.

Při pozorném naslouchání zraněným velikánům cítíme i v jejich vyznáních touhu a volání po lásce. Jako by snad byla někde daleko za horami rozhodnutá se už nikdy nevrátit. A přitom je tak blízko. Každý z nás se s ní už setkal a vlastně ji i denně zažívá. Láska totiž není něco, co se týká jen dvou zamilovaných. Láska je jako síť utkaná z nesčetného množství nití vinoucích se napříč kontinenty.

Láska je něco, s čím se setkáváme již při příchodu na svět. Ještě nás není vidět a už na nás někomu nesmírně záleží. Jak tušíte, mám na mysli lásku mateřskou, ale otce z ní nevyjímám. Doma jí soukromě říkáme láska „tateřská“. Je to láska, bez níž bychom na světě bídně zahynuli, a je to láska, která nás bude provázet celým životem. I když se od ní budeme v době dospívání snažit odtrhnout, přitáhne nás k sobě zpět hned, jak pochopíme, že je pro nás důležitá stejně jako vzduch k dýchání. Ano, nestydím se říct, že ve svých třiceti letech po lásce mých rodičů dychtím stejně, jako když jsem byla malá. Někdy říkám, že mí rodiče jsou mými nejvěrnějšími fanoušky. A já jejich podporu nepřestanu potřebovat. Nyní však držím v ruce štafetový kolík a jsem zároveň matkou, která bude do konce svých dnů fandit svým dětem. Vím, že jednou budu muset ustoupit do pozadí ze života mých dětí, ale lásku k nim budu chovat trvale.

Jak rosteme, setkáváme se s novou podobou lásky, s náklonností, oblibou či kamarádstvím, přátelstvím. Jsme přitahováni k lidem stejně smýšlejícím, s podobnými zájmy, kteří v našem životě sehrají další obrovskou roli. Někdo cizí se pro nás stává důležitým a my pro něj. Naše sebevědomí vzrůstá, pokud dokážeme navazovat přátelství. Pokud kamarády ztrácíme, klesáme i ve svých vlastních očích. I když i toto je láska, nepřestáváme toužit po lásce romantické.

Toužíme potkat někoho, pro koho nebudeme "jen přáteli“, ale budeme k němu přitahováni celou svou bytostí. Toužíme najít někoho, jen pro sebe. Někoho, kdo stejné city bude chovat jen a pouze k nám samotným. A jednoho dne někoho takového potkáme. Nejspíš ho už budeme znát, ale jako by nám spadly klapky z očí, uvidíme ho v docela jiném světle. Říká se tomu zamilovanost. Skutečnost opěvovaná básníky, kterou mnozí považují za tu pravou lásku. Za "cíl“, k němuž jsme směřovali. Ve skutečnosti však v okamžiku jejího propuknutí stojíme na startovní čáře. Stojí při nás množství nezasloužených pocitů, které nám dávají sílu překonat nemožné. Mnozí považují právě zamilovanost za skutečnou ryzí lásku. Vrchol blaha. Ale chyba lávky. Jestli vznikne skutečná láska, to záleží na naší schopnosti vytrvat v ní i po vyprchání prvních omamných pocitů ze zamilovanosti. Zamilovanost je jako motor. Dává nám sílu, ale na nás je, kam a jak obratně budeme svoji lásku směřovat.

Láska má mnoho podob a každá z nich je krásná. Pokud jde o lásku, vždy hrozí nebezpečí, že přijde zklamání. Ať už v lásce milostné, nebo se zklameme v přátelích, sourozencích či v rodičích. Ale není to láska sama, kdo nás zraňuje, ale právě a jedině její nedostatek. A právě tam, kde se nám láska od okolí nedostává, kde se snoubí bolest s nenávistí, tak právě tam se ukáže, jak schopní jsme ryzí, pravé a nefalšované lásky. Nezištné, obětavé, věrné. Tehdy, kdy jdeme za hranice svého vlastního štěstí a rozhodujeme se milovat nezávisle na tom, zda jsou k nám druzí hodní nebo zlí, štědří nebo lakomí, přející či nepřející. Je to okamžik, kdy se rozhodujeme vadnoucí květinku okopat, zalít a přihnojit, zbavit škůdců a tak ji udržet při životě nebo ji dokonce umožnit znovu vykvést. A děláme to jen pro dobro člověka, kterého nesobecky milujeme. Krásně to vystihuje následující citát (bohužel neznám autora):

Láska je podstatou života. Ona drží list na stromě, velí matkám pečovat o potomky a zárodkům trávy v hlíně hledat světlo. Láska je nejmocnější silou vesmíru a jen její malá a podle mne nepodstatná část je spjata se sexem...
...Skutečná láska znamená ctít a pečovat o vyšší dobro. Nezáleží ke komu. Je prodchnuta pokorou, obdivem, vděčností a úctou. Všechno ostatní jsou jen její nedokonalé odlesky. To je základ pro všechno naše chování. K některým osobám pak můžeme cítit ještě něco intenzivnějšího, osobnějšího. Ale nikdy nesmíme opustit toto základní kritérium! Z žádného důvodu.

Je mi to líto, ale být slavný neznamená vědět o lásce více, než vědí ostatní. Těžko se radit u někoho, kdo byl v lásce neúspěšný a odsoudil za to právě ji. Skutečně záleží jen na nás, jestli lásku do srdce vpustíme a budeme ji hýčkat. Nebo je necháme zarůst plevelem hořkosti, hněvu a cynismu. Já už jsem se rozhodla, v lásku totiž věřím.