Unavená uléhám do postele. Byl náročný týden, manžel marodí, a tak toho na mě bylo víc než jindy. Zavřu oči a co nevidím, ptáček, holubička,... vidím ji nakreslenou, vidím detaily, barvy... vystřelí mě to z postele. Tohle si musím rychle nakreslit, ať to nezapomenu.

Nestává se mi to často. Naposledy jsem něco podobného zažila, než jsem nakreslila svoji makovou placku, která sklízí zájem i za oceánem. Jedna putovala do Brazílie, jedna do Kanady, tuším.

A tak otvírám svůj deník, co jsem si pořídila asi před dvěma týdny právě k těmto účelům a snažím se to zachytit. Není to úplně ono, ale takhle to stačí. Tak to totiž nezapomenu.

Já vím, k někomu mluví Bůh v proroctvích, jinému dá slova písně, já občas vidím obrázky. A mám k nim pak zvláštní vztah. Připomínají mi Boží blízkost, štědrost a jeho fantastickou kreaativitu. Je to nedostižný vzor. A já ho tolik miluju.