[1]Včera jsem musela. Asi to znáte, všude kolem plno nezáživné, netvůrčí práce volající po vás, ale vaše tvůrčí já slyší docela jiné volání. Musíte tu věc zrealizovat. Stále se vaše myšlenky vrací k tomu nápadu, k té kresbě, náčrtu... televize netelevize, fim nefilm, sedíte před ní a kreslíte na papír, navlékáte korálky, stříháte látku... Já seděla v posteli, před sebou papírek s náčrtkem a velký balicí papír pro nakreslení střihu v originální velikosti. Dolaďuji návrh, vybarvuji pastelkami. No ale stejně vím, že papír je jen papír, chce to vzít do ruky látku, stříhnout do ní, sešít, dořešit postup, detaily...
Ráno mě nic nezastaví: "manželi drahý, ohřej jídlo, do večera mě neuvidíš". Zavírám za sebou dveře pokojíku, dalo by se říct dílničky, a stříhám papír, přemýšlím kde začít, jak postupovat. V tom si vzpomenu na foťák. Chtělo by to dokumentaci. A už fotím, stříhám, fotím... šiju. Sešeřilo se nějak brzy, další focení nemá smysl. Šiju rychleji.
Ejhle něco vypadá jinak, než jsem si představovala, tohle se mi tam nelíbí, tohle se nějak jinak chová. Pářu. A jdu na to znovu, jinak, lépe. Výsledek mě těší. Kabelka je hotová. Uši nechám na zítřek. Jako by ze mě spadl kámen, dotěrné múzy mi na chvíli dají pokoj. Cítím uspokojení, že představa dostala skutečnou podobu. Zítra budu vařit.
[2]
Tak a už mám Pink-pong ve zboží [3] (to "k" je tam schválně ;-)).