Dovolená? Člověk si od ní slibuje, co všechno stihne. Tak třeba já. Kromě toho, že projdu lesy křížem krážem, navštívím kulturní místa v blízkém okolí, poležím na paloučku, zaplavu v bazénu, poležím u vody, přečtu kopy knížek, vyblbnu se s dětmi, pokecáme, nasmějeme se,... samozřejmě stihnu nakreslit ještě spoustu obrázků.

Tohle je citlivá záležitost, krok do neznáma, který buď vyjde, nebo jako podnikatel končím. Zatím jsem úspěšně předváděla své obchodní umění díky zkušenostem a radám svého manžela. Ale skutečnost je taková, že mně to nebaví.
"Dejte mi pastelku, nakreslím pejska,..."
"Nakreslím dva pejsky, aby si mohli hrát,..."
Dejte mi prosím pastelky, barvičky, tužky a už mi je neberte. Je to můj svět. Ale administrativa, účty, vyřizování, všecko to samozřejmě zvládám, ale bere mi to chuť i do té práce, která mě baví.

Proč člověk musí pořád něco psát, nestačí to nakreslit? Když vkládám novou tvorbu, mám pocit, že mluví sama za sebe a asi to tak i má být. No ale přece, pár řádků by to chtělo.

Když mne před nějakou dobou oslovila zákaznice plánující e-shop s látkami, potěšilo mne to. K látkám mám blízko a konečně se zase dostanu k výtvarné práci.

Rozhodla jsme se ukončit výrobu náušnic z pryskyřice, abych si uvolnila ruce pro další práci. Nabídka je tedy omezená pouze do vyprodání zásob.

Nabízím komponenty ze stříbra 925 + originální Ami*Bobo vzor vytištěný na fotografickém papíře. Vybírat můžete z celé mé nabídky, vč. vzorů z prodaných kusů i z ilusrací. NEJDE O HOTOVÉ NÁUŠNICE - určeno k vlastní výrobě (pouze k osobní potřebě).

Kliknutím na obrázek se dostanete do blogu, kde najdete převážnou většinu mých vzorů. Pokud zde vytoužený vzor nenajdete, kontaktujte mne:

Hotová panenka mi tu leží už pár dní. Od soboty spolu s rozkresem na dva další obličejíky a jedním tělem bez hlavy :)... A dneska šiju pro švadlenu vzor na kapsář, aby jich před Vánoci bylo dost, ne jen jeden jako loni.

Panenku plánuji vyrobit už dlouho, myšlenka zrála, až mi dnes uzrála jedna makovička, kebulka, hlavička. Já vím, je to jen kousek panenky, ale určitě ten nejdůležitější

Kreslím, a pak si s tím hraju. Je celkem jedno, co z toho bude, jde o potěšení, že mi něco vzniká pod rukama, něco, co je ze mne, z nikoho jiného. Nemusí to nikomu a ničemu sloužit.

Mám takové dilema, čas od času na mne doráží a nedá mi pokoj. Mám sen... možná spíš trápení... Někdo bojuje s rakovinou a já bojuji se sebou. Úspěšně to skrývám, dělám, co můžu, aby to nebylo vidět na mé práci.

Jsem labilní, stále váhající člověk, nejistý sám sebou a trápím se tím. Vím, co umím a vím taky, co neumím a co ze mne vysává sílu. Ale nemůžu dělat jen tu část, co umím, protože pak by se má práce nedostala k lidem, a dost možná by nikdy nevznikla. Někoho bych k sobě potřebovala, někoho, kdo dokáže rozehnat chmury, dodat sílu do nové práce. Já ji totiž beznadějně ztrácím...

Možná to nevíte, ale v noci kuchyň ožívá a vařečky, hrnečky i lžičky se chichotají, jak si vyprávějí své denní příběhy. Myslíte si, že ve vaší kuchyni žádné pečivo z okna neskáče a neutíká do světa, ovšem třeba jste si toho jen nevšimli. Co může vědět louskáček na ořechy o Popelce? Co si pamatují šípky o Růžence? Jak utrhli převelikou hrušku a kam doputovala neposlušná palačinka? Zaposlouchejte se do rozmarných pohádek, ve které si povídají skleničky a vařečky nebo sušené šípky a stará scvrklá brambora. Všechny se odehrávají v kuchyni nebo aspoň v její blízkosti. Neřekli byste, jak tajemné je to místo.

Knihu můžete koupit zde>>>

Jsme dvě maminky, co je baví dělat něco pro děti. Hanka ráda píše, myslím, že se s perem v ruce již narodila, a jestli ne, tak to jistě byla její první hračka. Úplně ji vidím, jak drží tužku a pokouší se dospělácké klikyháky vepsat do svých dětských řádků už jako batole. Představuji si ji, jak tiše sedí a naslouchá předčítání dobrodružných příběhů a pomalu se v její hlavě rodí příběh vlastní, pohádka, povídka či fejeton...