Kocourek Chicco

Moje děti milují zvířátka. Jak jinak, mají je rády všechny děti. Jak nějaké zahlédnou, jsou z něj celé u vytržení. Zvlášť když si na něj můžou sáhnout. Ale stejně to není to pravé. Pejsek od sousedů je fajn, mohou ho dokonce i venčit, ale...

Na zvířátka kladou vysoké požadavky: "Musí být, jak jinak, jen moje. Mělo by mít pelíšek v mém pokoji a následovat mě kamkoli se hnu. Samozřejmě musí být čistotné a neničit věci. Potravu by si mělo zajistit také samo, aspoň částečně. Zbytek zařídí někdo z rodičů. Taky musí zvládnout všelijaká putování a výlety. Chci ho přece mít stále u sebe... A mělo by jich být co nejvíc."

Tak u nás to platí asi ve všech bodech. Za posledních pět let jsme vystřídali celou smečku zvířátek a stále jakoby nějaké chybělo. Měli jsme kočičku, králíka, želvu, myšky, kocourka, morčata, nového králíka. Naposledy k nám přibyli dva kocouři. Ne tedy společně. Prvního jsme našli na rodinném výletě. Koťátko je u nás od září a už je ho docela velký kus. To druhé máme dva týdny. Děti ho našly ještě s jedním koťátkem zavřené v krabici položené u kontejneru. S kamarádkou se o ně podělily.

Ptáte se asi, kam své mazlíčky dáváme. Musím vás uklidnit, nemáme je všechny naráz. Občas se nám chov nezadaří a zvířátko uhyne. Jedn králík skončil ve zverimexu, druhého dostala Terezčina spolužačka Hanka. První kočička se nám zaběhla. Kocourka jsem dala sestře, protože jsem měla potíže s dýcháním a zjistili mi alergii na kočky. Už jsem ani nepočítala, že nějaké další kočky budeme mít. I když je to mé nejoblíbenější zvíře, nechtěla jsem to riskovat. Ale řekněte, kdo dokáže odolat žadonícím dětským očím a slibům: "my se budeme starat, slibujeme".

A opravdu, starají se vzorně. Ani jsem netušila, jak to pro ně bude citově prospěšné. S kocourkem Jackiem (džekym) jako by se rozzářil jejich dětský svět. Všude ho nosí, vylepšují mu pelíšek, za vlastní penízky kupují žrádlo. Každé ráno má plnou misku.

S příchodem druhého kocourka se přenesla jejich pozornost tímto směrem. Ze začátku Jackie ztratil svůj díl pozornosti. Ucítil vetřelce a nechtěl se svého místa vzdát. Syčel na malého, jako na největšího nepřítele. A my se báli nechat je pohromadě. Tak byl větší kocour venku, kde ostatně byl i předtím, a ten malý se nám nastěhoval do domu a dětem do postele.

Postupně jsme kocourky seznamovali, až jsme sebrali odvahu a nechali je spolu. Nejdřív lítali chlupy. Litovali jsme malého Chicca: „chudáček, vždyť ho zakousne!“ Lítost nás přešla, když jsme si jednu chvíli všimli, že je to on, kdo pokouší. I teď se perou, to kočky dělají, ale jindy je najdeme schoulené v pelíšku ve vzájemném obětí. Máme vyhráno.

A moje alergie? Vy snad o nějaké víte?