Když hvězdy tančí

Tak už se nám to na televizní obrazovce opět roztančilo, reflektory osvěcují překrásně ustrojený pár, hudba se rozeznívá a po parketu krouží pár tanečníků, z nichž jeden je dobře známou populární osobností. Díváme se na ně tak trochu s úžasem, obdivem i závistí. Vypadají krásně, nohy je poslouchají, a i když snad shledáme nějakou nedokonalost v technice či rytmu, drží nás při zemi vědomí našich vlastních schopností. Schválně, kolik z vás si vybaví nějaké kroky z tanečních? Je toho poskrovnu, co utkvělo v našich hlavinkách od dob, kdy jsme sami trochu nedobrovolně kroužili po parketech.

Já si na to vzpomínám celkem jasně. Ne na taneční kroky, ale na ten zájem ze strany mých vrstevnic. Do tanečních jsme byly přihlášené snad všechny z naší třídy. Postupem času se však sál vylidňoval. Tedy hlavně ženská část osazenstva. Netuším, co mé spolužačky tou dobou dělaly, ale já plula po parketu a snažila se o dodržení krokových variací. Vlastně to bylo mé štěstí, že spolužačky tanec vzdaly. První hodiny jsem totiž zůstávala sedět na lavičce, pro převahu něžného pohlaví v sále. Později už jsem měla vždy s kým tančit. Místo spolužaček jsem do tanečních párkrát přivedla i svoji sestru. Jeden z tanečníků pak byl mým věrným partnerem z důvodu získání informací o mé sestře. A vůbec jsem budila zájem především jako informační kancelář. Nicméně taneční kurz jsem absolvovala a kroky zapomněla.

Od té doby mi tanec nechyběl, nenašlo se pro něj uplatnění. Na naší malé svatbě se netančilo a na každé jiné, kde už jsme plnili roli pouhých hostů, jsme se tomuto bodu programu vždy nějak vyhnuli. Nejspíš proto, že jsme měli malé děti. S nimi se jednak tančit nedalo, ale především se muselo brzy domů, a to v době, kdy se ještě po parketu neproháněli ani ostřílení tanečníci.

Až loni. Co se loni stalo tak zvláštního? Proč jsme začali tanec vidět jako něco jiného, než jen exhibici filmových hrdinů v nějakém romantickém filmu? Může za to StarDance. Naše okouzlení tanečními páry složenými z laiků i profesionálů nás nadchlo. Sledovali jsme každé kolo se zaujetím a s napětím, jak to bude našim favoritům slušet a jak se jim bude dařit. Náš zájem o tanec stoupl. A tak se čas od času v našich rozhovorech mihla zmínka o tom, jaké by to asi bylo, kdybychom si zapomenuté umění připomenuli.

Jelikož jsme manželský pár liknavý a náš program je beztak nabitý k prasknutí, zůstalo jen u slov. Tedy do určité doby. Ne všichni jsou totiž tak nerozhodní jako my. A tak se naši přátelé, sami též nadšení sledováním tančících hvězd, rozhodli o tanečních kurzech pátrat. No a nedopadlo to nijak jinak, než že kurzy domluvili a nás do nich po velkém přemlouvání přihlásili. Největší brzdou jsem byla jako vždy já. Nesvá, nerozhodná trémistka. Naštěstí byli v přesile a tak jsem nakonec ráda podlehla jejich naléhání.

Musím vám říct, že je to zvláštní pocit, vrátit se do „školních lavic“ a nemuset moc přemýšlet a jen opakovat, co vám učitel přednáší. Tím spíš, že jde o činnost fyzickou, doprovázenou příjemnou hudbou. Na druhou stranu to ale není žádná ulejvárna. Musíte opravdu makat, abyste stíhali zatančit všechny prvky sestavy v rytmu hudby, nesráželi se nohama, hlavami či jinou částí těla. Nejčastěji trpí nohy, ale hlava je hned na druhém místě. Ne a ne si některé věci zapamatovat, ne a ne se podřídit partnerovu vedení, ne a ne přinutit nohu udělat, co chce hlava. Když to ale člověk překoná, čeká ho příjemný pocit, že zase zvládl něco nového a překonal tak sám sebe.

Co ale ty hvězdy v názvu? Půjčila jsem si slogan show České televize? Myslíte, že na našem parketu žádné hvězdy netančí? Ale to je omyl. Kamilu Tománkovou si možná někteří z vás pamatují z loňské StarDance. Ona nás učí latinu, zatímco její tatínek zase standard. A jelikož nejsme úplná dřeva, tak třeba jednou budou hvězdy i z nás. A nebo už hvězdami jsme? Můj muž pro mě tou „Star“ už je.

A co vy, také vás StarDance podobně inspiruje? Máte chuť oprášit své taneční schopnosti?
Nebo již plesy pravidelně každoročně navštěvujete?

Napsáno pro Moje-rodina.cz