Jako malá jsme si ráda prohlížela kreslené herbáře, atlasy ptáků, hub a jiných přírodních krás. V momentě, kdy se začaly vydávat knihy fotografické, posmutněla jsem. Ilustrované encyklopedie mají něco, co ty fotografované nikdy mít nebudou. Jsou nevšední a jako by se v nich zastavil čas. I ta nejobyčejnější drobná kytičkav nich vypadá jako královna květin.

Doma jsme po dědečkovi měli dvě opravdu staré knihy s překrásnými obrázky, na které se jen tak sáhnout nesmělo. Nejspíš jsem si je prohlížela tajně, protože si je dobře pamatuji. Když jsem si na ně po letech vzpomněla, byla už jejich majitelkou moje starší sestra, velmi opatrná to osoba, která zřejmě nezapomněla na to, že jsem mladší než ona. Přesto, že už jsem mezitím dost vyrostla, nechtěla mi knihu půjčit, abych jí neublížila. Nakonec se to díky ammince podařilo a já ji asi před měsícem držela snad po dvaceti letech znovu v rukou.